Letos stejně jako loni, stejně jako v uplynulých 33 letech, naše kina poctila scénáristicko-režijní novinka Woodyho Allena. Nebojte se, že byste nechytili místa, natož nějaké fronty.
Není se čemu divit, kvantita každým rokem sráží kvalitu. Oproti předchozím filmům se tento neodehrává v žádné významné metropoli a ani herecké obsazení neposkytuje dostatek zvučných jmen, která by přivedla do sálu alespoň povrchní diváky. Nicméně pokud už nějakou dobu sledujete Allenovu filmografii, vydáte se zcela iracionálně na Iracionálního muže, abyste měli, stejně jako Woody Allen, pro letošní rok splněno.
Co do hereckého obsazení, Joaquin Phoenix je bezesporu talent, ale otázkou je, kolik prostoru poskytuje herci postava impotentního profesora filozofie, který má nadstandardní vztah se svou studentkou v podání Emmy Stone. Ta si zahrála hlavní roli i v loňském Allenově snímku Kouzlo měsíčního svitu. Tato mladá herečka si po celou stopáž 96 minut ponechává na tváři křečovitý výraz nikoliv nepodobný šklebu.
Příběh samotný je od začátku prosycen cliché. Nejprve vztah profesor-studentka následovaná ničím nemaskovanou paralelou k Dostojevského Zločinu a trestu. Na konci už se autor ani nepokouší zakrýt, že vykrádá i své starší snímky.
Hudba k filmu zdaleka nevyužívá potenciál, který je do očí bijící, a celý film podbarvuje opakující se bezduchá melodie, přesto, že zde zazní v podání hlavní hrdinky i klavírní fuga Johanna Sebastiana Bacha. Kamera je nijak nevybočující žádným směrem a zcela koresponduje s celým snímkem.
Sečteno a podtrženo, Woody Allen s každým dalším filmem ztrácí kousek původního Woodyho Allena.
