Výjezd na Slovensko jsme s kladivy plánovali asi tři měsíce a i za tento krátký čas se program této výpravy stihl několikrát změnit.
Finálním plánem bylo projít si cestu z Bánské Bystrice přes NP Veľká Fatra do Ružomberoka, kde jsme měli pak pár dní odpočívat ve skautské klubovně a následně ještě poslední den podniknout malou exkurzi na Malou Fatru k Šútovskému vodopádu.
Vyrazili jsme v pondělí 18.7.2016, a do Brna jsme se vrátili 25.7.
Pondělí 18.7:
Sraz na Hlavním Nádraží,odjezd vlakem směr Kúty, kde jsme chtěli nakoupit lítačky na slovenské vlaky. Problém, špatně vyplněné formuláře → stopování do Bánské Bystrice, po skupinkách, fotka. Večer usínáme už na kopci za B.B.
Úterý:
Další den po vydatné snídani bramborové kaše se vydáváme do hor, naším cílem toho dne je 20 kilometrů vzdálená hora Křižná . Naším prvním vrcholem se stává Panský diel, kde nacházíme nejen wifi připojení pro pocestné, ale i balíky slámy na kterých si samozřejmě pořádně zablbneme. Po chvilce vyrážíme dále do důlního městečka Špania Dolina, kde je prý možné projít důlní šachtou pod horou do dnes již zaniklé vesnice Piesky. Zjišťujeme ale, že šachta je pro veřejnost několik let uzavřena a tak se vydáváme dále po modré do Piesků. Ukazuje se, že v Piescích je opravdu druhý konec šachty a že tento není nijak uzavřen, proto se někteří z nás vydávají do temného tunelu, aby jej více prozkoumali. Tito jedinci museli překonat jezírko ledové vody a pronikli tak hluboko, že se nalezli v hrubých štolách neupravených betonem. Po ukončení naší speleologicé výpravičky pokračujeme dále do městečka Staré Hory. Jdeme pomalým tempem, musíme si zvyknout na horský terén a ukazuje se, že původní plán byl moc ambiciózní. Někdy kolem páté hodiny odpolední přicházíme do Starých Hor, ze kterých bychom měli vystoupat na Majerovu skálu, o které víme že je z ní krásný výhled na Nízké Tatry. Je to však pořádný kus cesty do kopce a nejsme si jistí, zda to zvládneme. Proto se zastavíme u hostince, dáme si kofolu a promyslíme co dál. Po pořádném posilnění a radě se rozhodujeme jít dál a to i přes nabídku majitelky hostince, že nás nechá zadarmo přespat na své velké zahradě. Při výstupu nás zastihne tma, proto vytahujeme baterky a pokračujeme ve výstupu. Je úplněk, vane vítr a Kladiva té noci vily na měsíc. Pohledy do údolí naskytující se z Majerovy skály nám braly dech a byť se nezachovaly fotky, určitě si každý odnesl velice silné vzpomínky na nádhery, které jsme tam viděli. Víme, že kousek za Majerovou skálou se má nacházet chata k přespání, o které nám řekla majitelka hostince. Ukazuje se však, že tato chata již řadu let neexistuje a proto nacházíme útočiště ve vyhořelém objektu lanovky a pár lidí se vlezlo na verandu stanice horské. Stanice lanovky se tyčila proti nočnímu nebi a mnohému členovi výpravy nahnala husí kúži. Ukázalo se však, že lanovka byla plná zajímavých zákoutí a odnesli jsme si i pár zajímavých suvenýrů.
Středa:
Vyhýbáme se Kráľové skále, kam jsme původně chtěli dojít předešlého dne a pokračujeme po Magistrále na sever, směr hora Osredok (1596 m.n.m). Jdeme po hřebenu nenáročným terénem a moc lidí nepotkáváme. Poblíž rozcestí Chýžky nacházíme hned několik kolib (salaší), ve kterých bychom mohli přespat. Je to překrásné údolí zalité sluncem a svěží zelenou travičkou. Nakonec si vybíráme kolibu, poblíž které je i bača s ovečkami. Zašli jsme pozdravit baču a okouknout jeho ovečky. Sice bylo ještě brzo na rozbití tábora, ale po včerejším nočním výstupu jsme cítili potřebu si odpočinout. I když jsme měli kolibu, ve které jsme mohli přespat, spala nakonec většina lidí venku, protože v kotlině bylo teplo a noc bez mraků poskytovala krásný pohled na hvězdy.
Čtvrtek:
Přichází čtvrtek a s ním poslední den náročného pochodu. Přecházíme horu Rakytov a pokračujeme směrem na močidla, kde se nachází Vojenská zotavovna, a podle mapy i voda. Když kolem poledne dorážíme k Rakytovu, zjišťujeme, že výstup na samotný vrcholek je extrémně svažitý, a proto volíme cestu po žluté, kolem. I tato cesta se však ukazuje jako náročná, s velkým množstvím kamenitých přechodů a zablácených cestiček podél srázů. K večeru se blížíme k vojenské ozdravovně, kde se zastavujeme na zdejší specialitku, pirohy. A po vydatné večeři se poohlížíme po místě, kde by se dalo složit hlavu. Nacházíme ho relativně rychle, je to ohniště přímo na okraji chráněné zóny. Všude kolem je borůvčí a proto se dělíme na několik skupinek které mají různé úkoly: Stavba plachet, vaření večeře, sbírání borůvek. Borůvky, které nesníme pečlivě schováváme, ještě nevíme co s nimi provedeme (džem? buchta?). Na večer začíná pršet, proto zalézáme pod plachty a jdeme spát.
Pátek:
Ráno zjišťujeme, že nás v noci navštivily srnky, jelikož sůl, kterou jsme nechali u ohně, nalézáme rozžvýkanou. Máme nedostatek vody a víme, že studánku dnes nepotkáme, a tak se JB se Zdendou vydávají opět do vojenské ozdravovny, aby nabrali vodu. Po jejich návratu se vydáváme za cílem dnešní cesty: Ružomberok. Ráno nás také opustil Želva s Homerem, kteří se museli vrátit do Brna dříve, kvůli jiným akcím. Cesta není náročná a všichni mají dobrou náladu, dokonce po poledni nacházíme i studánku obrostlou mátou. Logicky nás tedy napadlo udělat si osvěžující pití voda + máta. Poté už jen sestupujeme z hor do údolí k Ružomberoku, po cestě začínáme potkávat více a více lidí. Na večer přicházíme do Ružomberoka, Kačka nás vede přesně na místo určení, oblékáme kroje a hrdě procházíme městem. Zvládli jsme to! Zdejší skauti se ukazují jako velice přátelští lidé a kromě klasického skautského zázemí nám umožní i vstup do jejich skautského muzea. Zde zjišťujeme, že skauting v Ružomberoku má vskutku dlouhou a zajímavou historii, v jejímž čele stál Václav Rubeš. Tento pán bohužel nedávno zemřel a tak starost o muzeum, ve kterém se nashromáždilo opravdu neuvěřitelné množství skautských kronik, krojů, knih, vlajek, a jiných, přešla na vedoucího střediska Juraje Baláže – Vrtáka, který se o nás mimo jiné i staral po dobu ubytování. Mezi exponáty jsme narazili třeba na kroniku z roku 1955 z exilového skautského tábora v Austrálii, vázanou mezi dřevenými deskami, či na původní publikace Lorda Baden-Powella a Antonína Benjamína Svojsíka. Zjistili jsme, že dnešní tábory se neliší v tolika věcech od tehdejších. Také se dozvídáme od zdejších skautů o vodní nádrží nedaleko od naší klubovny a tak se tam vydáváme, abychom se mohli trochu očistit, jelikož je nutno přiznat, že po týdnu náročné cesty už člověk začne trošku smrdět.
Sobota:
Celá sobota se nesla ve znamení odpočinku. Ráno jsme se prospali a po vydatné snídani se vydali k vodní nádrži, kde jsme si povídali a hráli hry. S příchodem večera jsme se odebrali zpět na klubovnu, kde se Peťovi udělalo špatně – málo pil. Bohužel se jeho stav v neděli o moc nezlepšil a tak musel dojet domů předčasně.
Neděle:
Z Ružomberoka vyrážíme vlakem směr na Martin a vystupujeme na zastávce, ze které se na začátek cesty da dojít jen přes rychlostní silnici. Vypadá to na horký den, nicméně poté, co vcházíme do lesa vedoucího k Šútovským vodopádům, nápadně se vzduch ochladí a tak vydrží po zbytek dne. Po cestě k Šútovským vodopádům potkáváme mnoho turistů a holky nás učí hrát hru na „Dobrý den, jak se máte?“. Po příchodu k vodopádu nejdříve sníme několik chlebů s pomazánkami a pak se vydáváme prozkoumat vodopád a vyfotit se u něj. Naše plánované koupání se nekoná, protože je moc velká zima :(. Mnoho členů výpravy je již velice unaveno a proto se diskutuje, zda půjdeme opravdu ještě na Chléb, tedy 1km velice rychlého převýšení. Nakonec se rozhodujeme, že ano, a vyrážíme. Oproti cestě k vodopádu je zde nápadně méně turistů a nápadně více zajímavých pohledů, jako například Mojžíšův vodopád uprostřed lopuchového pole, který vyvěrá přímo ze skály, nabízí krásně osvěžující vodu a také je u něj keška, kterou rychle nacházíme a zanecháváme své podpisy. Při tomto výstupu proléváme mnoho potu, ale na vršku nás čeká příjemné překvapení ve formě tisíců a tisíců borůvkových keřů obtěžkaných plody. Neváháme, shazujeme batohy a cpeme borůvky, co to dá. Po příchodu k chatě na Chlebu si odvážní dávají halušky a zbytek pojídá cukrové perníčky. Čeká nás už jen sestup zpět do údolí, hledání tábořiště, a zítra už jedeme domů! Tábořiště nakonec děláme u cesty, jelikož se nám nepodařilo nic lepšího najít. Jídlo vaříme na ohni rozdělaném ve výmolu. Poté uleháme pod plachty natažené mezi stromy a usínáme za zvuků nočního lesa.
Pondělí:
Vstáváme pozdě. Není kam spěchat, do odjezdu vlaku už chceme stihnout jen se vykoupat v lomu. Do lomu přicházíme kolem desáté hodiny a jsme naprosto uneseni jeho nádherou. Shazujeme krosny a vrháme se do vody, která je průzračně modrá a nádherně studená. Následuje plavání, šplouchání, skákání z mola a focení. Poté, co se nabažíme, odcházíme na vlak a míříme domů (pro jednou docela čístí a ne-smradlaví). Po příjezdu do Brna se shledáváme s Peťou, který se již uzdravil a přišel si s námi dát pokřik na rozloučenou.
Mitchi