Austrálie je jediný stát, který je zároveň kontinentem. Rozlohou se řadí na 6. místo v seznamu nejrozlehlejších států světa. Hlavním městem je Canberra, oficiálním jazykem pak angličtina.
Po svém půlroce v Sydney, kde nyní stále pobývám, bych se se s Vámi rád podělil o své zkušenosti zpoza veliké louže. Rád bych psal obecně o Austrálii, nicméně tu jsem zatím nijak moc neprocestoval a tak zůstanu u popisu života v nejlidnatějším městě tohoto přerostlého ostrova. Přijel jsem začátkem listopadu a od té doby studuji na jazykové škole angličtinu a pracuji tu v kuchyni – to jen tak na okraj.
Říká se, že jsou Australané přátelští a je to asi pravda. Rádi se vším vypomohou, jsou velmi ochotní a vstřícní. K jejich záporným (v mých očích) vlastnostem naopak patří jejich izolovanost a nezájem o zbytek světa. Sice je formální hlavou státu stejně jako ve většině zemí Commonwealthu anglická královna, ale reálně je to premiér. Toho je tu v módě nenávidět a dělat si z něj akorát tak srandu. Vtipy na jeho adresu jsou nedílnou součástí místní kultury. Tou je i nehynoucí nacionalismus projevující se zejména v podobně, v našich podmínkách nemyslitelně masivních, oslav všech státních svátků, které se vztahují k významným bitvám, či milníkům historie Austrálie. Místňáci nejsou moc pracovití, ačkoliv nemají příliš v lásce přistěhovalce, kteří jim podle jejich slov „berou práci.“ Ironií je, že na drtivou většinu pracovních míst by se Ozík (anglicky Aussie) nikdy nepřihlásil.
 |
| Opera House v pozadí s Harbour Brige |
Sydney je velkoměsto se vším, co k tomu patří – dopravní zácpy, lidé neustále spěchající z práce do práce, nepřeberné množství možností. Je to velmi rychle se rozvíjející město a to zejména díky bohatým asijským komunitám, které zde vlastní TŘETINU města (pouze Číňani). Rozvoj města započaly prakticky až olympijské hry na začátku milénia. Do té doby bylo pro stát daleko významnější město Melbourne. Nyní tyto otěže drží Sydney pevně v rukou a málokdo vůbec považuje hlavní město Canberra za nějak důležité. To je mimochodem postaveno uměle jako hlavní město (podobně jako americký Washington D.C.) a to právě mezi výše zmíněnými tradičními velkoměsty. Sídlí tam všechny orgány Společenství, významná část armády a byrokracie. Velká část politiků ovšem bydlí právě v Sydney, čímž se opět dostávám k tématu mého článku.
Na naše poměry je tu opravdu hodně jiných ras, národů a hlavně kultur. Zatímco u nás potkáte černocha jednou za rok, Španěla jednou za týden a Asiata jednou denně (pokud s ním nechodíte do školy), tak tady je spíš obtížné potkat Australana. Z lidí, se kterými jsem tu kdy mluvil, bylo domorodců asi desetina. Tedy domorodců… Jak se to vezme. Ti praví domorodci, Aboridžinci, trochu tmavší pleti, jsou tu spíše turistickou atrakcí než obyvatelstvem.
Že je město velké jsem věděl, ale že dosahuje velikosti šestiny naší republiky, to mě zarazilo. I přes to tu cena pozemků stoupá k astronomickým hodnotám a to zejména proto, že už je všechna rozprodaná. Rozvoj je bohužel limitován sousedními národními parky, takže město už prostě nemá kam růst. Jeden z nich jsem navštívil. Jmenuje se Blue Mountains a je to jeden obrovský les. Velikostí je srovnatelný se samotným městem. Ale považte, les velikosti Středočeského kraje… Název má pozoruhodný původ. Protože se ve jméně nachází „mountains“ asi nikoho nepřekvapí, že je to kopcovitá oblast, ale za slunného dne se nad krajem vznáší modrý opar způsobený parami z eukalyptových listů. Tak proto Modré Hory (protože to odpovídá lokálnímu místopisu, dovolil jsem si použít velké „H“). Místo je to opravdu nádherné. Pro ilustraci přikládám mnou pořízené foto z jakéhosi „mezipatra“ obrovského vodopádu.
 |
| Blue Mountains |
Vůbec celá příroda tohoto kontinentu je pro našince nezvyklá. Od velmi tvrdé trávy v parcích (jak já se těším na naši měkkou travičku) po palmy v parcích či naprosto odlišné druhy stromů a keřů. Například úlohu holubů zde plní ibisové – děsiví ptáci, do kterých bych řekl, že pamatují dinosaury. Co se týče městské zvířeny, tak za zmínku určitě stojí cockroach – zde si s překladem „šváb“ nevystačíme, protože umí létat. Je to opravdu nechutné stvoření a děti se tu straší tím, že když ho zabijete, vylezou z něho jeho potomci, na čemž není ani zbla pravdy. Velmi obávaní jsou tu i pavouci. Nejděsivější vzhledem jsou asi „huntsmani,“ kteří přesahují velikost dlaně – a to i té mé. Jsou velicí, chlupatí, dlouhonozí a proklatě (až neuvěřitelně) rychlí. Vzhledem k rychlosti se vřele nedoporučuje je zabíjet jakoukoliv částí těla – po jejich kousnutí vám to oteče jako po vosím štípnutí. Člověku vlastně pomáhají lovem (odtud jméno) drobného i většího hmyzu. Kdo má doma tyto pavouky, nemusí se bát švábů. Bohužel se musí bát jejich přemnožení. Dalším „kámošem“ jsou černé vdovy – jedovatí pavouci, kteří mohou člověka ohrozit na životě. Naštěstí pokud víte, že vás kousla právě ona, místní lékaři jsou na to připravení a mají dostupné protilátky. Takové štěstí byste ovšem neměli u „sydney web funnel spidera,“ jehož jed narušuje tkáň a tělem se šíří pomalu, ale jistě. Jedinou ochranou zbytku těla je amputace! dané končetiny. Aby toho nebylo málo, jeho čelisti jsou silné natolik, že vám je schopen prokousnout prst skrz pracovní rukavice a nehet zaráz! Jak už jméno napovídá, musíte si opravdu šťastně vybrat jediné město na zemi, abyste se s ním mohli potkat – zatím jsem neměl tu čest. Ale abych vás nestrašil moc, i přes tato brutální fakta se nikomu nic nestalo posledních, tuším, 18 let. Další bytost, co mě tu překvapila, jsou netopýři v parcích, kteří čas od času poletují ještě za světla. A asi by mi to ani nepřišlo tak divné, kdyby nedosahovali velikosti dítěte (rozpětí i kolem 1,5m).
 |
| Ibis |
Co se týče místní kultury jako takové. Pokud pomineme již zmiňovanou multikulturalitu, která to zčásti překrývá, jaká je ta pravá australská? Souvisí to jako vždy s historií. Austrálie byla založená, podobně jako Amerika, jako trestanecká kolonie Anglie. Prostě sem navezli vězně, kteří si to dobrovolně zvolili (ačkoliv o dobrovolnosti se moc nedá mluvit, když druhou možností byla smrt). Na budování nového státu dohlížela samozřejmě armáda. Během let se sem sestěhovali také mnozí další Anglosasové, takže to tu je taková malá Velká Británie. Původní Aboridžinci byli víceméně povražděni. Hodnoty jsou tu samozřejmě vedeny směrem k gentlemanství, což se odráží i v místních sportech. Oblast, která se mě velmi dotýká, a proto jí věnuji pár vět. Numero uno je tu kriket – v našich končinách téměř neznámý sport, nicméně celosvětově je po fotbalu hned na druhém místě. Tato hra, ač podobná, je výrazně nudnější, než baseball. Pravý zápas se hraje PĚT dní!, během kterých se družstva dvakrát objeví na pálce a dvakrát v poli. Kdo má více bodů, vyhrál. Vyautovat se zde musí celý team (10 z 11 hráčů). Nedávno zde proběhlo MS v tomto divnosportu a místní nabitá repre to dokonce vyhrála. Pro dotvoření atmosféry tohoto sportu jen přidám, že když na podzim zemřel po zásahu míčkem jeden z hráčů, po celém světě se dva týdny nehrálo a v televizi se prakticky nemluvilo o ničem jiném než o posílání kondolencí. Na druhém místě ještě stále kraluje ragby. Národní tým v tomto sportu opět patří mezi špičku a osobně bych ho zařadil na druhé místo v rámci světa – uvidíme po říjnovém MS v Anglii. Jakkoliv se dá australský fotbal považovat za hru podobnou ragby, je naprosto rozdílná. Jeden z nejakčnějších sportů, kde je na hřišti zaráz 36 hráčů a nikdy nezastavuje, je takové místní unikum. Do balónu se kope, dribluje se s ním, nesmí se házet, pouze „odbíjet,“ jsou tu tři brány (prostřední gól je za 3 body) a je povoleno téměř vše včetně vyběhnutí po zádech soupeře pro letící míč. Na tyto „tělovzpružující“ aktivity se popularitou postupně dotahují i fotbal s basketbalem a ačkoliv tu sníh skoro nikdo neviděl, dokonce se tu hraje i liga ledního hokeje, kde se reprezentace kvalitou řadí po bok Velké Británie, Litvy či Nizozemska.
Milovníci surfingu si tu příjdou na své. Jen v Sydney je na desítky pláží k tomu vhodných, prkno je tu opravdu levnou záležitostí a praví surfaři vyráží i v dešti. Takovou malou nepříjemností jsou tu žraloci vyskytující se zejména kolem Harbouru – nejvíc turistické části města. Nevím proč, jestli tam ti pitomci s foťákama tak často padají, ale asi jim je tam dobře. Samotné sjíždění vln je opravdu zábavné, ale z vlastní zkušenosti bych doporučil si nejprve zajistit neoprén. Nejen jako ochranu před studenou vodou, která místní břehy omývá celoročně, ale hlavně před mechanickým oděrem celého těla. Ale i bez něj jsem si to užil. Podobnost se skejtem nebo snowboardem v tom určitě je a kdo na jednom z toho umí, jistě se rychle chytí i na surfu. Nejobtížnější nebo alespoň vyžadující nejvíce zkušeností je výběr té správné vlny, na které se nejlépe svezete. Ti správní vyznavači tohoto sportu se sdružují u pláží v takových… no jak bych to řekl… squotech. Prostě z pár plechů stlučou nádstavbu na nějaký ten starý karavan a v tom přežívají. Kde berou peníze a jídlo, to netuším. Každopádně existují tu stále ještě surfařské gangy, kterým patří pláže, a pokud jim vezmete vlnu, tak vás v té vodě rovnou stlučou. Toho jsem svědkem naštěstí nebyl. Vlny jsem bral takový, že to nikomu nevadilo – ty špatný.
 |
| Jedna část indoorové lezecké stěny |
Závěrem bych ještě rád upozornil případné cestovatele, že doprava po městě je nesmírně drahá a zdlouhavá. Většina obyvatelstva používá výhradně auta – přece nepojedou sockou. Tohle samozřejmě způsobuje každodenní dopravní kolaps. Doporučuji kolo, případně jako já longboard. Na starý dobrý pěškobus se dá taky spolehnout, pokud bydíte dostatečně blízko. Bydlení v centru a okolí zajišťují takzvané králíkárny. Byty, které sdílí vícero osob. Pokud chcete bydlet důstojně, musíte si připlatit nebo se spokojit s dojížděním. Mnohdy více jak hodinovým a s denní útratou kolem 300 Kč v přepočtu jen za dopravu. A když už máte to kolo, tak pamatujte na to, že se tu jezdí VLEVO. Na toto pravidlo ostatně myslete i na chodníku, abyste neustále nevráželi do lidí. Před přejitím ulice je sekvence rozhlížení opačná než u nás tedy pravo, levo, pravo.
Doufám, že jsem vám nevtiskl ryze negativní pohled na tuto překrásnou zemi. Je tu opravdu hezky, povětšinou i teplo. Příroda nádherná a pro Evropana nezvyklá. Rozhodně to tu stojí za návštěvu. Ač to tak z článku nemusí působit, mám veskrze dobré zkušenosti s životem u protinožců. Snažil jsem se vykreslit odlišnosti a doufám, že se mi to alespoň částečně povedlo.
Téměř jen pro Vás,
Mates